Louis Delahaije - 1. trenérské podcastové okénko

Louis Delahaije spojuje vytrvalostní trénink s tím, jak se sportovec cítí, jak rozumí svému úsilí a zda dokáže dlouhodobě dobře fungovat. V jeho vyprávění mě zaujala kombinace polarizace, rovnoměrně rozvržených náročných intervalů a dlouhých pohybových výzev mimo běžný program.

Toto první trenérské podcastové okénko vychází z rozhovorů The Physical Performance Show a That Triathlon Show. Vedle popisu jeho přístupu ponechávám i svůj pohled na rozdíl oproti Joelu Filliolovi a vlastní nápad na dlouhou vytrvalostní výzvu.

👥 Od triatlonu k cyklistice a běhu

Jeho zkušenosti zahrnují práci s Robertem Gesinkem a Annemiek van Vleuten i spolupráci na přípravě Kenenisy Bekeleho před berlínským maratonem 2019, kde zaběhl 2:01:41. Tabulka zachycuje historický přehled z původního článku, nikoli jeho aktuální pracovní pozice.

🧭 Sportovec jako celek

Myšlenka „šťastný sportovec = úspěšný sportovec“ může znít jednoduše, ale v jeho přístupu má konkrétní význam. Trénink se odehrává v životě člověka: psychická pohoda, důvěra a schopnost zvládat zátěž vytvářejí podmínky pro další rozvoj výkonu.

Původní článek popisoval výrazně polarizovaný model s poměrem přibližně 90 : 10. Většinu práce tvoří lehká intenzita, menší část náročné podněty. Není to však přesný předpis pro každý týden: záleží také na tom, zda se podíl počítá z času, nebo z jednotek.

Delahaije klade velký důraz na předepisování vnímaného úsilí. Sportovec se má naučit intenzitu rozpoznat a rozvrhnout. Výkon, tempo či tep mohou poskytovat zpětnou vazbu; z tohoto důrazu není třeba vyvozovat, že objektivní data nikdy nepoužívá.

Jde o slovní popis úsilí, ne standardní fyziologický třízónový model. V něm se prostřední zóna obvykle vymezuje mezi LT1 a LT2; původní přiřazení „šedé zóny pod LT1“ bylo zavádějící.

🚴 4 × 8 minut: maximální úsilí vyžaduje rozvahu

Nejzajímavější je výklad zadání „as fast as possible“. U modelového motivu 4 × 8 minut má být první až poslední úsek co nejvyrovnanější v tempu nebo výkonu. Nejvyšší úsilí se vztahuje k dokončení celé série.

Hlavní práce zde činí 32 minut. Původní článek neuvádí délku pauz ani cílové watty, takže tabulka vysvětluje princip a nedoplňuje chybějící předpis.

Takový trénink může trenérovi ukázat, zda sportovec své možnosti nadhodnocuje nebo podhodnocuje. Zároveň učí závodníka pracovat s pocitem: stejné watty nemusí na začátku a na konci série znamenat stejné úsilí.

Nepovedené rozvržení je v tomto pojetí užitečnou chybou, pokud z něj vznikne poučení pro další pokus. Nejde o hledání důvodu pravidelně kolabovat v posledních opakováních, ale o zpřesňování vlastního odhadu.

⚖️ Můj pohled: kde se liší od Filliola

Právě požadavek dojít v posledním úseku blízko hranice vnímám jako nejdiskutabilnější část tohoto modelu. Zajímavou protiváhu pro mě představuje Joel Filliol, který zdůrazňuje kontrolu intenzity, konzistenci a minimální účinnou tréninkovou dávku.

Je to moje trenérské srovnání konkrétních myšlenek, nikoli důkaz, že jeden přístup je obecně lepší. Pro posouzení jednotky je podstatné její místo v programu, únava a to, jakou práci má sportovec zvládnout následně.

🏔️ Long endurance challenge

K rozhovoru jsem se původně vrátil kvůli dlouhé vytrvalostní výzvě. Delahaije podle původního článku přibližně po každých šesti týdnech, hlavně v přechodném a objemovém období, zařazoval s přáteli a svěřenci velmi aktivní den složený z více druhů pohybu.

Vedle dlouhého vytrvalostního zatížení mě na tom baví pestrost a společný zážitek. Trénink nemusí být vždy stejná trasa a stejné tři disciplíny. Takový den ovšem stále vstupuje do celkové zátěže a potřebuje odpovídající prostor v programu.